Očima žirafy

aneb ohlédnutí za #NVC Erasmus Plus pobytem v Lotyšsku

Mám za sebou zajímavou zkušenost, kterou bych pro její přesah do profesního i soukromého života každého z nás ráda sdílela spolu s vámi. Právě jsem se vrátila z kurzu nenásilné komunikace, který mě obohatil o mnoho aha-momentů, které tento pobyt na přímo magickém místě Plavnas provázely.

Předně: Možnosti komunikace a její náročnost co do zvládání se mění spolu s moderními technologiemi. Ty nám na jednu stranu mnohé v komunikaci usnadňují, z druhého úhlu pohledu ale také komplikují. Stáváme se odpojenými, necitlivými. Řadu situací neřešíme z očí do očí a pak se nestačíme divit, jak v důsledku toho lze jen těžko vzniklou situaci narovnat a napravit. Dokud jsme však naživu, vždy máme naději na smysluplné a obohacující rozhovory. A vzájemné poznávání se. I na cestu omluvy a pochopení.

Koncept nenásilné představovat v době Wikipedie určitě přímo nemusím a ani si na to netroufnu, protože pro to nemám potřebnou kvalifikaci ani certifikaci. Pro mě coby člověka živícího se různými formami komunikace byl přínosný v několika ohledech, které mohou i vám, alespoň doufám, posloužit.

Jedno krátké uvedení do situace: Před pobytem v Lotyšsku jsem si o sobě myslela, že jsem empatická. Zjistila jsem však, jak málo umím s upřímným zájmem naslouchat druhým a respektovat jejich tempo. Místo naslouchání a dotazování se na vyslyšené jsem (v dobré víře, že o to snad stojí) dávala druhým nevyžádané rady. A doplňovala za ně věty.

Nejzajímavější pro mě byla tato zjištění: Komplexně, všechny naše skutky jsou snahou o dosažení zajištění svých potřeb. Naše potřeby (kromě základních, biologických) souvisejí s našimi hodnotami. Jejich nenaplnění provázejí mnohé emoce a také různé pocity. Ty si často zaměňujeme s falešnými pocity, které přinášejí protistraně dojem hodnocení a odsouzení, nepochopení a tím blokují další komunikaci. Možné spory jsou pak důsledkem ulpívání na rozdílných cestách k dosažení naplnění svých potřeb.

V mé top #10 kralovaly potřeba nezávislosti, autenticity, růstu, komunikace, lásky, rovnováhy, inspirace, spánku/odpočinku a kreativity. Konflikty, které naše různé přístupy přinášejí, jsou zdravé. Ukazují, nám možnou nápaditost při jejich řešení, čímž nás obohacují. Jsou přirozené, není třeba se jich obávat a lze z nich vždy vyjít s výsledkem win-win.

Zadruhé, nemáme dvě uši, ale hned čtyři. Vnější a vnitřně orientované. Dvě jsou prvotní a patří šakalovi v nás. Ten, když spustí svou show, pak vypadá nějak takto: Vnitřní nám pomáhá přebrat zodpovědnost za danou situaci. „Nepřehnala jsem to? Nebyla jsem příliš asertivní?“ Vnější šakal pak popustí uzdu svého rozhořčení: „Chová se jako debil! Jak si to jen může dovolit?“ Tento druhý šakal je obviňující směrem k druhým. Nutno dodat, že šakal je naší lidské nátuře přirozený a v procesu empatické komunikace musí dostat svůj prostor. Dokáže nás totiž navést k našim pocitům, emocím a potřebám stejně jako pak k pocitům, emocím a potřebám druhých lidí. Ideální je, když zazní pouze uvnitř nás, coby zprocesování prožívaných situací.

Druhý pár uší patří žirafě a tu vám trochu blíže v rámci konceptu NVC představím. Žirafa má coby pozemský savec největší srdce. Má nadhled. I silné nohy s kopýtky, které jí pomáhají v rámci této metafory s nastavením hranic. Její promluva by vypadala nějak takhle: Vnitřní: „Cítím smutek, úzkost a zlost. Vnímám svou potřebu najít mezi námi harmonii a rovnováhu.“ Vnější nám pak otevírá možnost nacítit se na druhého člověka. Být empatičtí. Uznat, že i on má své emoce a pocity stejně jako potřeby, které se s našimi nemusejí míjet, které se nám pouze obtížněji kvůli vypjatým emocím vnímají.  Uzavřené uši zavírají naše srdce. Zákonitě pak komunikace končí neúspěchem nebo frustrací.

Po vyslechnutí svých uší následuje proces vnímání situace očima kamery. Ta zachycuje jen to, co je zjevné. Bez vlastních názorů a soudů, hodnocení a nálepkování druhých lidí. Konkrétně:

1. Pozorování: „Když jsem viděla, že jsi přišel o 30 minut později, než jsme se dohodli…“Jakmile kamera zachytí danou situaci, následují tyto další kroky.

2. Pocity: Kdy máme prostor vyjádřit, co se s námi v našem vnitřním světě děje „…cítila jsem vztek a flustraci…“ (Zde je nutné si opravdu dát pozor na falešné pocity, v tomto případě např. zklamaná, ponížená…).

3. A na ty navazující potřeby: „…protože potřebuji spolehlivost a respektování domluveného času.“

4. Rozhovor uzavírají požadavky, kterými vyjádříme návrh možného řešení pro nás nepříjemné situace: „Mohl bys prosím příště přijít včas, nebo mi dát vědět, pokud budeš mít zpoždění?“

Tyto kroky pomáhají vést komunikaci jasně, empaticky a bez obviňování. Zakladatel metody, Marshall Rosenberg, vnímal právě naše běžné odsuzování a obviňování druhých jako projev jistého kritického momentu, který uzavírá prostor pro vzájemné pochopení obou protistran. A vede k hádkám, sporům, křivdám a hrám na viníky a oběti.

Za třetí: U metody nenásilné komunikace vnímám úzkou vazbu s konceptem pěti zranění duše, jak je popsala Lise Bourbeau. Oba přístupy se zabývají lidskými potřebami, emocemi a způsobem, jakým lidé komunikují a interagují s ostatními. Získané vědomosti se mi v tomto ohledu propojily z poznatky z knih. Pro vaše lepší pochopení: NVC se zaměřuje na identifikaci a vyjádření základních lidských potřeb a pocitů, které vznikají, když jsou tyto potřeby naplněny nebo nenaplněny.

Koncept pěti zranění duše (odmítnutí, opuštění, ponížení, zrada, nespravedlnost) se zabývá hlubokými emocionálními zraněními, která vznikají v dětství a mají vliv na chování a vnímání člověka v dospělosti. Každé z těchto zranění představuje situaci, kdy základní potřeby nebyly naplněny, což vedlo k vytvoření obranných mechanismů a vzorců chování. A zde jsem našla pro sebe naprosto zlomový moment: Některé vyřčené věty jsou přímo spouštěcími mechanismy pro naši obranu/zablokování. A prohloubení bolesti.

Během uplynulých devíti dnů jsem zažila mnohé vyhrocené momenty. Nebylo snadné jimi procházet a většinou jsme se i v rámci různých cvičení neobešli bez podpory nezúčastněné osoby, jakéhosi nestranného mlčícího svědka. Říkali jsme mu Empathic angel.

Nejtěžší situací bylo zjištění, že několik účastníků má covid. Sama za sebe, covid jsem neměla a nijak se jej nebojím. Spolu s ostatními jsme si však zažila znova vše, čím jsme si v rámci veřejných diskuzí prošli pár let zpátky. Roušky? Svobodně dýchat? Testovat se? Povinně? Nařídit někomu izolaci…? Věřit své imunitě…? Jak vyřešit společnou cestu autobusem domů? Večeři…? Přesto, že jsme nakonec konečné řešení s konsensem všech nenašli, ke covidu se každý postavil svobodně dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Našli jsme tak vlastně řešení nejvhodnější, bez vnější autority. Bylo to možné díky tomu, že byl každý názor vyslyšen bez odsuzování a nálepkování. Dva nejvyhraněnější muži nakonec byli v mých očích odvážné duše, respektující své potřeby a hodnoty bez nutnosti se zalíbit. A bylo mi úplně jedno, jak moc se ve svých názorech rozcházejí. Vnímala jsem, že si jsou v tom velice podobní.  A přes vypjatost celé situace i jaksi blízcí. A právě to se mi na nenásilné komunikaci velice líbí a ponesu si to jako obohacující zkušenost dlouho ve své duši. Ladí to také s vámi?