Panta rhei a klid v duši
…Nechat plynout.
Tak jako řeka, plyne i čas a přináší s sebou řešení i situací, které se nám z naší mravenčí perspektivy zdály očima běžného smrtelníka neřešitelné. Zasahovat do přirozeného toku dění se však snažíme odpradávna. Jsme holt jen lidé. Kdyby naše kroky byly měřeny vírou v nadčasové zákonitosti, našli bychom v sobě snáz klid a jistotu, že vše nepříjemné jednou skončí a že po dlouhém pinožení a neúrodném období vždy následuje úroda a bohatá sklizeň. A bylo by nám jasné, že jak zasejeme, tak také sklidíme. Vědět, jak vše dopadne, neházeli bychom si do svého úsilí vidle.
O zdárném výsledku přitom nerozhodují věci, které kolem sebe vidíme, ale ty, jež zůstávají očím skryty v neviditelném světě myšlenek neboli energie, kterou do prostoru vysíláme a šíříme. Cokoliv se snažíme řešit a zdárně vyřešit poukazuje na neklid v nás, na nastavení naší mysli plné obav a černých scénářů. Přímo tak do kvantového pole posíláme informace, že v něco vyššího nevěříme. A pak se jen divíme, že vše, co jsme nechtěli, se nám zcela nepochopitelně děje. Čemukoliv naopak dáme prostor a čas k samovyřešení, to dopadne ve prospěch všech. I v ten náš. Zcela přirozeně. Náš strach celé vnější dění zdržuje a blokuje. Možná (tedy nejspíš) to znáte také.
Každý se něčeho bojíme. Každý také máme v životě něco, na čem lpíme. Život je naštěstí natolik moudrý, že nám dává možnost postavit se svým nejděsivějším bubákům a také je přerůst. Jak? Tak, že si své temné obavy prožijeme a že je nakonec i přežijeme. Lidové rčení „Co tě nezabije, to tě posílí“, to vystihuje zcela přesně.
Proč se nám tedy děje i to, co nechceme? Každá naše hodnota je měřitelná pouze do takové hloubky, do jaké umíme ztělesnit a pojmout i její protipól. Co by byla krása bez ošklivosti, láska bez lhostejnosti, úcta bez neúcty, pokora bez nadutosti, dobro beze zla nebo den bez noci? Jak bychom mohli chtít své hodnoty znát a ctít, kdybychom neznali, jak chutná jejich opak? Kdybychom si je sami v sobě nevyvážili?
Někteří lidé to dobré, pohodlné a příjemné přeceňují. Nevidí význam všech těch protivenství a ústrků, které jim osud staví do cesty. Neumějí ocenit jejich potenciál je samotné změnit a posílit. Nic skutečně hodnotného však nikdo nezíská jen tak. Za vším je nezbytné vidět kus práce na sobě. Té, která vidět je, ale i té bez které se naše vnitřní rozpoložení neobejde.
10. října je Světový den duševního zdraví. Přeji proto nám všem, abychom čelili svým výzvám pouze s pocitem radosti a naučili se vidět dál, než sahá naše fantazie. A abychom těžkosti života nechávali k řešení vyšší moci, více (si) věřili a věděli, že i poloplná/prázdná sklenice v našich rukou neztěžkne, když ji ihned po napití se odložíme.
